Prdlajs pohodový den. Totální vyčerpání. Zážitky ze stěny nyní píšu až ve čtvrtek večer, protože jsem byl úplně hotový. Takhle na dno jsem si ještě nikdy nesáhl.




6 den

Vyráželi jsme z Bezengi kolem 8h. Podle Šaratova to má být cesta na 6 – 7 hodin. Absolutně netuším, jak na tohle přišel. Možná tak na lehko, bez zastávek a cestou zpět, čili z kopce z rakouského bivaku do Bezengi.
Zpočátku se mi šlo docela dobře. 34kg na zádech nebylo tolik znát. Po 1km už to bylo znát velmi výrazně. Měl jsem batoh šíleně nevyvážený lano přichycené k zadní straně, takže při sebemenším narovnání zad mě to převracelo a táhlo dozadu. Několikrát mě chybný krok na vyviklaný kámen dostal úplně z rovnováhy a pěkně jsem zabalancoval, abych neupadl ze stráně. Asi 7km se šlo nejprve po levém břehu Bezingského ledovce po travnatých loukách plných různobarevných kytek. Občas se musel nadejít kamenitý žleb. Bylo to vlastně kamenné řečiště. U jednoho takového se mi stal docela průser, který poznamenal všechny ostatní mé dny na Kavkazu.
Tento kamenitý žleb hluboký asi 20m se musel nadejít dobrých 100m do pořádného krpálu. To se mi moc nechtělo, tak jsem to risknul. Prvních 5m to šlo, nohy mi ujížděli a já vytušil, že zpět nahoru to už nepůjde. V tom okamžiku jsem zavrávoral, udělal jsem chybný krok, noha mi ujela po rozbláceném suťovisku a nekontrolovatelně jsem letěl dolů po hlavě s 34kg na zádech, které mě ještě více táhly dolů. Skončil jsem o dalších 7m níže, ležet na břiše a v rychlosti jsem přemýšlel, co dál. Převalil jsem se na bok, abych ulehčil tělu, zkouknul fotoaparát, který byl naštěstí v pořádku. Odnesla to jen levá ruka odřená na zápěstí, předloktí a lokti. Nic naštěstí nekrvácelo, tak jsem se v potoce umyl a šl s naraženými kostmi hledat cestu ven. Bylo to takové vězení. Čím více se suťoviskem šlo, tím více bylo bahna a drobnějších kamenů, za které se nedalo chytit, zůstávali mi v ruce. Musel jsem takto zdolat 15m. Víc a víc jsem měl strach, že mi to ujede a zřítím se zpět do řečiště. Asi 2m od vršku propasti, tam, kde už začínaly trsy trávy, jsem se dostal do neřešitelného problému. Nemohl jsem ani nahoru, ani dolů, ani do strany. Byl jsem navíc dost vysílený po tom pádu a podělaný strachy. Byla to škola vyvažování, kde na jednu stranu jsem musel dávat bacha, abych nehodil záda, na druhou stranu zas, aby mi neujeli nohy na bahně při prudkém výstupu z tohoto srázu.
Napadaly mě různé způsoby řešení mé situace.
V táboře Bezengi, před nástupem















 Mohl jsem nazout mačky a pomocí cepínů se vyškrábat nahoru. Nebo jsem mohl batoh sundat ze zad, nechat ho na místě, uvázat na něj lano, vylézt nahoru a pak si ho přitáhnout k sobě. Nebo jsem mohl zavolat vysílačkou kluky a nechat si hodit lano. Jenže oni byli už hodně daleko přede mnou. Nakonec se mi ale podařilo vydrápat nahoru, byl to pocit jako lezení z propasti, nahoře všechno odhodíte a oddychujete. Cestu jsem si tedy vůbec nezkrátil, naopak, odřel jsem se a ztratil minimálně 45 minut od ostatních. Sice mi nešlo přímo o život, mohl jsem ale získat pořádné odřeniny a zlomeniny.
Přibližně po dalších 2-3km se muselo sejít podobným rozbláceným kamenným řečištěm asi 200m dolů k ledovci a po něm jít 3km. Už jsem byl vyřízený, unavený a přitom v polovině cesty. Ledovcem se šlo přibližně prostředkem, tam, kde se tvořil kamenitý pás. V zatáčce ledovce přicházeli na řadu ledovcové trhliny. Povětšinou byly mezery kolem 50cm široké, někdy i větší, které nešly přeskočit, musely se obejít. U ledovce už čekal Pavel na moje zpoždění. Byli jsme už raději přivázaní, museli jsme se dostat na levou část ledovce, kde se zleva obcházeli ledovcové věže. Střihli jsme to vpravo kolem vodopádu a pak konečně po hřebeni cca 5km k rakouskému bivaku.
Byla to nekonečná cesta po hřebeni uprostřed ledovce. Naštěstí s ne moc velkým převýšením. Byl to spíše chodníček, na kterém po 5km délky vystoupáme jen pár desítek metrů. Na konci hřebene se musela překonat asi 80m skála, občas lezení po čtyřech v III UIAA terénu. Po překonání této skály chybělo už jen 500m do bivaku. Přišli jsme tam s Jarkem těsně před setměním. Pavel s Petrem tam mohli být dobré 2h, holt fyzička byla znát. Rakouský bivak je malá dřevěná chatka, kam se vejde 14 lidí. 13 jich tam už bylo, Petr tedy totálně splavený a s bolestmi hlavy rovnou lehl. Pavel čekal na mě, protože jsem nesl vařič a ešus. Nemohl se chudák ani najíst ani postavit stan, protože tropiko jsem nesl já.
Tato cesta v první den pochodu odhadovaná na 6h mě trvala asi 13h. Nebyl jsem schopný ničeho a já blbec jsem si vzal do pusy tři vysušený prosolený rybičky. Vzápětí jsem je po zapití čajem vyzvracel. To byl ale nápad. Pavel postavil stan a šlo se spát. Ráno nás čekal výstup pod patu Dychtau, Šchara padla.

7 den


Vyráželi jsme docela pozdě, kolem 10h. To už sluníčko pořádně pražilo a sněhové pole začínaly být rozbředlé. Dnes jsem se cítil úplně v pohodě, žádné bolesti hlavy z nadmořské výšky, začínal jsem mít i hlad. Šli jsme asi 3h po většinou sněhových polích a bivak jsme pod jedním takovým založili. Petr s Jarkem už nemohli jít dál, byli vyčerpaní a Petrovi bolela zas hlava. Tak jsme si aklimatizační výstup dali s Pavlem sami. Razil jsem stopy ve sněhu, aby se po nich zítra ráno dalo po tmě s čelovkou jít.
Vystoupali jsme do 4000. Dolů už to šlo zpočátku hůř, nejprve jsem hůlku ohnul, pak dokonce zlomil. Bohužel, na cestu zpět do Bezengi půjdu už jen o jedné holi. Navařili jsme litry vody ze sněhu, uspořádali věci a šlo se spát. Zítra se vstává brzo, aby sníh byl zledovatělý a šlo se bez přílišného boření. Stan zde necháváme, bereme sebou nahoru jen jídlo na 2 dny, žďárák, spacák, vodu a jištění s lany. Tu a tam okolo nás prosviští lavina, dokonce i kameny. Pěkný 6kg kousek prolétl kolem stanu, asi 7m od nás. Brr. Zítra lezeme už v mačkách s cepíny a musíme se dostat do bivaku pod hřebenem hlavního vrcholu Dychtau. Nevíme kde je, snad ho najdeme.

8 den


Začínají dny totálního vyčerpání celého organismu. Dnešním cílem je bivak ve dvou třetinách celého výstupu na Dychtau. Zpočátku procházíme skrz sněhové sedlo, kde se kumulují laviny. Naštěstí je brzké ráno a sníh je zmrzlý a zpevněný. Stopy, které jsme si včera vyšlápli, jsou zmrzlé, ztvrdlé a fungují jako schody. V horní partii ledovcového splazu už začínal tvrdý ledovec. Pořídil jsem tu snad pěknou fotku ledových rampouchů. Zde přišly na řadu mačky a cepíny a šplhalo se dobrých 150m po čtyřech. Šli jsme všichni čtyři za sebou, ale každý svou cestou, aby, když něco ulítne, to nesrazilo druhého. Stejně tak, když by to někomu ujelo, aby nejeli dolu dva. Po vylezení tohoto ledovce už se jen traverzovalo do mírného sněhového svahu. Zde začínala konečně pata skály Dychtau. Ještě trochu zdolávání kamenité suti a Jarek usoudil, že dál nejde, že nemáme dobrý čas a že se to prostě nezvládá.
Úplně sprostě se zastavil, počkal, co na to řeknou druzí a když viděl, že my tři chceme jít dál, vážně to otočil a šel zpět ke stanu. Rozhodil nám úplně skupinu a vše tím maximálně zkomplikoval. Petr ještě chvilku šel s námi, ale pak to vzdal. Chtěl jít také, ale ve třech by nás to hodně zdržovalo. Popřál nám hodně štěstí, řekl, že nám závidí a šel zpět. Naštvaný na Jarka. Možná, že trochu doufal v to, že to vzdám já a nahoru půjde od s Pavlem. Chvílema jsem to chtěl i udělat, ale pak jsem se zapřel, uvědomil jsem si, proč tu vůbec jsem, sebral všechny síly a šel dál.
Stoupali jsme stovky metrů, z výšky viděli vzdalující se Jarka a za ním pak i Petra a pomalu nám začalo docházet, že bez průvodce to bude opravdu složité. Průvodce měl totiž Jarek u sebe. Linie byla jasná, po hřebeni stále nahoru, ale zleva či zprava? Tahle skalka se dá obejít, nebo přelézt? Kde je ten zatracený bivak? Po hodinách organizovaného bloudění stále výš to na mě přišlo a musel jsem někde ulehčit střevům. Po vykonané úlevě jsem se vracel jiným místem a hle, našel jsem bivak! Takový malý pidi plácek 2x2m akorát pro dva žďáráky. Bylo rozhodnuto, tady zůstáváme na noc. Stejně už bylo spousta hodin. Přivázali jsme věci ke kameni, rozhlíželi se po okolí jako ptáci z hnízda vysoko ve skalách. Natáhl jsem jednu délku lana nad bivakem, aby se ráno lépe vyráželo. Tohle byl můj první spánek ve stěně. V sedáku, cvaklý kolem kamene. Noc byla krásná, plná hvězd. Vše nasvědčovalo tomu, že zítra bude krásné počasí. Kéž by se nám podařil vrchol i bez průvodce.

9 den

 
Probudil jsem se do krásného rána, po dlouhé době jsem v noci viděl mléčnou dráhu. Na lezecké poměry ale vyrážíme docela pozdě. Sluníčko to už pěkně rozjelo naproti do Bezingské stěny.
Jde se na věc, útok na vrchol. Beru sedák, všechny smyčky, haldu vklíněnců, hexendrů a karabin. Helmu na hlavu, oblečení, ale je teplo. Tak do batohu, spolu s třemi litry vody z rozvařeného sněhu, nějakou tu tyčku k zakousnutí. Zpočátku máme síly dost, tak první dvě délky trvaly asi jen hodinu a půl. Dvě délky znamená vylezení tak 100m skály. Jednodušší úseky se lezou bez jištění, nejisté úseky s jištěním tak naoko a ty složitější, to se musí sundat batoh, vylézt složitý úsek, vytáhnout si batoh nahoru a pak odjistit druhého.  Takto jsem lezl úsek, který měl dokonce dvě rezavé skoby a jeden utopený vklíněnec zalitý ledem. Evidentně zde vedla cesta, ale tak těžká, že to jištění tam potřeba bylo. Raději jsem zakládal i vlastní jištění, když jsem pod sebou viděl tu propast. Do skály se ještě neopíralo sluníčko, nebyla tedy vyhřátá natolik, že by se na ní nedalo udržet. Naopak, zábly mne prsty. V rukavicích ale tyto těžké úseky lézt nešlo, neměl jsem patřičný cit. Pavel v nich lezl pořád, protože byl jištěný mnou jako druholezec. Občas jsme se střídali ve vedení, aby měl zábavu každý.
Blížila se 12-13hodina a to byla známka toho, že je čas návratu, i když vrchol dosažen nebude. Slaňování za tmy by bylo fakt za trest, reálně by hrozilo, že bychom nenašli bivak. Rozhodli jsme se proto odvážnější traverzování vodorovně doleva, protože převislá věž nad námi by přelézt nešla. Chtěli jsme to směřovat doleva na hřeben, kde vedla klasická cesta. Ale po 20m byla konečná. Vzhůru vedla zaledněná spára, na to jsme neměli ani jištění, ani odvahu, dále vlevo začínal sněho-ledový kuloár odhadem 60°sklon,kterým svištěly kameny i ledové hroudy. Museli jsme se z tohoto místa vrátit tak či tak. Někde jsme asi blbě odbočili a zatáhlo nás to do slepé uličky. Takže opět 20m traverz pod převislou věž a od ní se začalo zdlouhavé slaňování dolů. Mrzelo nás oba, že vrchol nebude.
Protože jsme oba táhli lana, já 60m, Pavel 50m, mohli jsme si dovolit slanit celou délku. V místě, kde jsme slaňování začínali, byla stará smyčky, důkaz toho, že tudy se má jít dolů. Jenže ouha, jak jsme byli oba dole, lano se zadřelo a nešlo stáhnout dolů. Je to to nejhorší, co se může stát. Tahání za jeden konec nepomáhá, tahání za druhý konec nepomáhá. Zkusilo se protočit lano o dva závity vlevo i vpravo, nešlo to. Už jsme přemýšleli, kdo a jak nahoru vyleze bez jištění. Měl jsem nějaké tušení, že bych to byl já, zatáhl jsem pořádně naposledy a lano povolilo. Byla to velká úleva. Bylo by nepředstavitelné obtížně se vracet na místo zadrhnutí bez jištění. Druhé slanění bylo v pohodě, jen se lana pořád motala a neuvěřitelně to zdržovalo sestup. Nikdo nechtěl jít první, aby lana nemusel rozmotávat, nikdo nechtěl jít druhý, aby nemusel lana stahovat. Ještě jedno riziko mělo slanění jako první. Smyčky nemusí vydržet a nebo kámen, za který je uvázaná, může povolit. Jakákoliv takováto chyba se trestá smrtí. Pro oba. První to má lehčí, je to za ním rychle, druhý zůstane ve stěně uvězněný a nikoho se nedovolá.
Nevím už kolikáté slanění, ale nastala opět chybka se zadrhnutím lana. Tentokráte ale tak, že druhý konec byl už moc vysoko, aby se dal chytit. Tyhle situace opravdu nenávidím. Nasadili jsme oba blokanty a zavěsili se vší silou do lana. Nešlo to. Naštěstí tento úsek nebyl tak exponovaný, takže se povylezlo k místu zadrhnutí lana, uvolnil se blbý kamínek a šlo se dál. Těžko odhadnout, co je náročnější, zda lezení, nebo slaňování. V tomto případě je to naprosto jasné. Slanění trvá se vším všudy déle, než vylezení stejného úseku. Poslední slanění bylo také libové, nejenže se nejprve hledal flek našeho bivaku, ale ještě kvůli problémům se zauzlováním lana to trvalo snad hodinu. A ještě se muselo natraverzovat kousek doleva.  Naštěstí bivak stál tam, kde jsme si mysleli. Byl to teda strašný den. Úplně vyčerpaní, maximální koncentrace na každý krok, který, když by byl chybný, znamenal by rychlý konec.
Do bivaku ve výšce asi 4600m jsem dolezl totálně vyčerpaný. Žíznivý, hladový, unavený, ale zato plný nových zkušeností. Takovéto pravé skalní lezení jsem ještě nikdy nezažil, tím spíše v pořádných horách. Strašně jsem se na to ale těšil, i když jsem nevěděl určitě, na co. Ke všemu začalo sněžit. Nebyl to pravý sníh, byl jsem moc vysoko na to, aby se stačily udělat vločky. Padaly drobné krupičky, které neroztávaly. Bylo to jako polystyren. Sklepneš, odfoukneš a nikde není mokro. Pospíchal jsem rychle se převléknout do suchého, které bylo včera mokré. Už několikrát propocené a usušené prádlo.
Začínáme opět stereotypem, po převlečení se začíná vařit voda na zítřek, protože ráno bude všude led. Pro každého 3 litry do vaku. Pak další várku na polívku, zbytek na čaj, ať se tělo zahřeje i zevnitř. Když je zima nebo prší, tak propocené věci uschnou co nejdříve na těle. Nebo ve spacáku. Dělá se to tak, že se prostě mokré věci strčí do spacáku k nohám, kde může hřát i termoska s čajem. A přes noc to uschne, to by se člověk divil. Horší je to ještě o to, že spacák ve žďáráku, který izoluje vnitřek od okolí, je nepropustný. Když bych se do něj celý zapnul, mohl bych se i udusit. Když je venku třeba mráz, kondenzují se v něm páry, které zmrznou. Normální  je mít zevnitř i led. Teoreticky skočit ve žďáráku do potoka, měl by člověk zůstat suchý.
Takže jsme celí vysílení usínali podruhé na bidýlku pod stěnou Dychtau. Zítra nás čeká nekonečné slaňování a dojít do stanu, který stál dva dny osamocený v bivaku pod stěnou. Osamocený proto, že kluci se vrátili hned do Bezengi. Asi rozhádaní, ale snad si spolu ještě něco vylezou, jako my.

10 den


Den plný únavy. Dnes se chceme z bivaku ve stěně přesunout k bivaku se stanem, sbalit ho a ještě ten den dojít do Rakouského bivaku. Mohlo by v něm být volněji.
Při slaňování chceme nacházet nalézat původní trasu úniku ze stěny, měly by tam být smyčky pro slanění. Jenže se moc nedaří. Myslím, že ve stěně Dychtau jsme nechali více jak 10 našich smyček či provázků, co vypadají jako tkaničky do bot a přitom unesou tisíc kilo. Vypadá to opravdu hrůzostrašně, když se člověk s 30kg batohem spouští  60m dolů na tkaničce od bot ovázané kolem mokrého kamene.
Opět neuvěřitelné zdržování se zamotanými lany, navíc ještě přichází dilema, kterou smyčku použít. Pavel se nechce zbavovat své za 10 korun, tak beru svou za 80 a dál to neřeším. Nakonec se ve skále nechaly asi všechny, dokonce jsme měli i nějaké půjčené od Petra.
Slaněním jsme přišli k místu, kde se slaňovalo přímo vzduchem. V jiných místech zase kolem rampouchů či padající vody. Když jsem dorazil na místo posledního slanění, abych nabral vodu, Pavel šel za mnou a stahování lan mělo být na něm. Protože lano kladlo odpor, při stahování couval a dostal se 100m níže. Lano jsem našel nesmotané, tak jsem se nevzrušoval, smotal ho a šel ke stanu. Jak s lany, tak i s 3litry vody navíc.
Poznámka: každý dvacátý krok ve sněhovém poli při chůzi nahoru či dolů znamenal proboření se po stehno do sněhu, kolikrát třeba až po pás. Vyprošťování z takovéto polohy strašně vysiluje. Ke stanu to mohly být dobré 2km ledem a sněhem. V místech, kde jsme před dvěma dny šli, byly patrné stopy.
Pokud je to jen trochu možné, snažím se jít svou cestou, ne ve stopách toho přede mnou. Míň se tak probořím do sněhu a chůze po krustě není tak namáhavá.  Jindy je ale zase bezpečnější jít v udusaných stopách, aby nedocházelo k propadání. Třeba taková vodorovná chůze po ukloněném svahu, kde jedno podklouznutí boty znamená klouzačku – znamená 100% chůzi v cizích stopách.
Po únavném brodění rozbředlým sněhem v odpoledních hodinách, jsme došli konečně ke stanu. Hned jsme zjistili, že tropikem prolétl kámen. Malý odpočinek, spíše jen vydechnutí, při balení zbytečných věcí, které nemělo smysl do stěny tahat a hurá na poslední fázi dnešního dne, do Rakouského bivaku.
V jednom místě jsem se propadl opravdu až po pás dost hluboko a s jednou hůlkou se teda vyprošťovat moc nedalo. Ke všemu jsem byl plně naložený, přepadával jsem a tou mojí hmotností jsem ještě víc sníh udusal. Zkoušel jsem to mockrát, ale levá noha byla stále uvězněná. Už mě bolelo i stehno, nemohl jsem nic dělat. Pavel se ani neohlédl, aby zkontroloval situaci. Tak jsem sundal batoh a začal hůlkou odhrabávat sníh, pak jedno pořádné trhnutí a noha byla venku. Po více jak dvou hodinách chůze svahem dolů jsme dorazili do bivaku. Už tam byla skupinka Bělorusů s jednou holkou.
Nevěřil jsem, jak jsou vstřícní. Přinesli nám litr čaje a sušenky. To jsem opravdu nečekal. Asi na nás, a hlavně na mě, byl dostatečně znát, že melu z posledního. Jenže v horách člověk nedokáže zlenivět. Každý den šlape i 13hodin náročným terénem a pak mu musí stačit krátký spánek na získání sil do dalšího dne. Trochu jsme pokecali rusky, s jedním z nich anglicky, aby se zjistilo, kdo kam jde. Oni tam celý den odpočívají, aby mohli zítra na Sellu (4300m). Sella je tedy o 1100m výše, než Rakouský bivak. Pavel rozhodl, že se jde zítra s nimi, a když nepůjdu, půjde s nimi sám. Bylo jich 9, tak by byl do počtu. Mě to bylo tak trochu jedno, sbíral jsem síly do dalšího dne. Nepřišel jsem se na Kavkaz zlikvidovat.
Do chatky Rakouského bivaku jsme se vešli i my, bylo nás tam celkem 9, zbytek spal venku ve stanech. Zalehl jsem v místě, kde, když bych chtěl večer na záchod, šlapal bych po dvou hlavách, které bych vzbudil tak jako tak. Je tu i koutek na vaření, ale žádný komfort. Prostě normální ruská dřevěnka, do které profukuje. Jsou tu nějaké zásoby erárního jídla, vařiče a podobně. A hlavně bordel.
Abych se vrátil k našim dalším plánům. Nechtělo se nám hned vracet do Bezingského tábora, kde jsme se měli za tři dny sejít všichni, protože ráno 14. 7. odjíždíme. Využila se proto možnost jít s touto skupinkou na Sellu. Ani jsme na ní neměli průvodce. Už od začátku domlouvání jsme ale s Pavlem měli rozdílné názory. On chtěl jít přímo s nimi, přimíchat se k nim do jištění, já naopak chtěl jít sice s nimi, ale nezávisle na jejich jištění, jako samostatné družstvo. To znamená, buď jít před nimi, nebo v jejich stopách. Rozhodnutí, zda půjdu také, jsem si nechal na ráno, až podle energie.
<< zpět | pokračování >>

1

komentář

17Září2012

Dali or

Zajímavé čtení, náhodou jsem na něj narazil, když jsem shánel japonská světla.. moc jsem se pobavil :-)

Nový komentář

validace

* - povinné položky