A je to tu zas. Budíček ve 4h,v 5h se vyráží. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím a bez řádného odpočinku (v noci jsem se pořád převaloval) půjdu zas na jednu celodenní tůru. Už od vstávání mi přišlo, že se se mnou vlastně moc nepočítá a že skupinkaa Bělorusů půjde rychlým tempem.



11 den

Kurnik, když jdeme oba, tak snad bereme vybavení nezávisle na ostatních. Z Bělorusů také nebylo zrovna cítit nadšení, že by s nimi Pavel šel sám. Už ráno, když se vstávalo, nemohl jsem vstát okamžitě, protože v uličce spal Pavel a byla tak úzká, že se v ní nedalo hnout. Tak jsem se oblékl, najedl ve spacáku. Musel jsem mít zákonitě zpoždění. Tak jsem jen poslouchal slova „už jdeš? Já na tebe nečekám, jdu s nimi“. Řekl jsem, že jdu a zda má to lano. Říkal, že ho ani nechtěl brát, že si nebral ani jištění jsem zjistil později.
Vyrazil jsem asi 3-5minut za ostatníma, na dohled. NA dohled od posledního, Pavel byl někde v předních místech. Po 500metrech jsem je ztratil z dohledu, protože se přecházely kamenité kuloáry a orientace se zhoršovala. Zapnul jsem vysílačku v domnění, že jí bude mít Pavel puštěnou, ale spletl jsem se. Ohlásil se asi po 10minutách, kde že jako jsem. Nemělo smysl vysvětlovat, že podle stop v kamení se jít nedá. Já říkám, když tvoříme jedno družstvo, je jedno, zda jdeme za nimi 5 minut, nebo ne. Nemusíme být jak husy za sebou, stačí být na dohled. Ze sněhových stop sejít nelze.
Na posledním kamenitém poli před ledovcem Sella (má stejný název) jsem musel už nazout mačky. Prudce se to zvedalo a byl to jen samý led. Žádné boření do sněhu. Protože i skupinka zde nasazovala mačky, získal jsem trochu času a dohnal je. Poslední z nich byl ode mne 100m. Šlapání po ledovci trvalo asi tak 400m, než se došlo k trhlině. Tam se všichni navázali, já je už také dohnal. Ha, teď přišlo na věc. Devítičlenná skupinka Bělorusů byla sehraná a udělala si družstva po třech. 4 lidi byly už moc. Tak tam Pavel stál a čekal na mě. Když bych dnes nešel, asi by se vracel zpět. Řekl mi, že nemá ani žádné jištění, jako třeba ledovcové šrouby. Ty jsem nesl já, protože jsem na ně myslel. Tak jsme se uvázali na jedno lano a ve dvou jsme byli i rychlejší, něž tříčlenná družstva Bělorusů.
Od té trhliny se přecházelo na prudký led, kde bylo záhodno alespoň něco zašroubovat, jinak hrozila docela dlouhá klouzačka.
















Pavel se s tím nepáral, zajistil se až po 50m. kdyby mu to ujelo, strhnul by dolů i mě. Mezi družstvy byly vodorovné rozestupy cca 3 metry, aby se nepletly lana. Pavel šel mezi ně, takže občas docházelo k přišlapávání lana ostatními. Kdyby mu to ujelo, strhnul by i ostatní družstvo.
Po vyšplhání na vršek ledovce už zbývalo jen vystoupat 350m na vrchol. Na ten vršek ledovce jsem dorazil jako třetí. To mu snad stačilo, he he. Tohle ale nejsou žádné závody, byl to pohodový den, kde bylo jedno, zda bychom došli na vrchol o půl hodiny později než ostatní.
350m po hřebení uteklo jak voda a vrchol Selly4300m byl dobyt. Je to kamenitá špička, že jsem se tam všichni ani nevešli. Přišlo fotografování jak u Japonců, najednou jsem byl potřebný, abych mačkal spoušť. Na vrcholu se zůstalo asi dvacet minut a Bělorusi zase překvapili. Poctivě se rozdělili o vodu, teplý čaj, salám, sýr i oplatky. To jsem tedy nečekal, já jim nabídnout nic nemohl. Z vrcholu jsem udělal pár fotek i s Elbrusem.
Sestup byl druhou stranou, než jsme přilezli, takže se Sella celá obcházela. Nejprve 300m po hřebeni, pak prudkým srázem dolů a nekonečná cesta snad 6km zpět do bivaku. Na některých částech sestupu se muselo jistit přivázáním se lany, to proto, že tam bylo spousta skrytých trhlin. Pavel šel jak o závod, tak jsem ho trochu přibrzďoval lanem, ale netrvalo to dlouho, nebezpečí skrytých trhlin pominulo a každý šel zas svým tempem. Do bivaku jsme dorazili kolem 15h, tak to byl poctivý půldenní výstup, když ne celodenní. Jsem dost unavený, tyhle řádky píšu při čelovce v leže v koutě Chajdy, sešit mám na prsou a píšu dost nečitelně. Zítra budeme vstávat s ostatníma, až odejdou, všechno balíme a vyrážíme na tu nekonečnou cestu do Bezengi. Šel jsem jí 13hodin, do kopce, tak cesta zpět bude, doufejme lepší. Pavel prohlásil, že tam chce být co nejdříve, aby mohl jít pak ještě někam. To mi nevadlo, já věděl, že Sella byl pro tentokrát můj poslední vrchol Kavkazské návštěvy. Tak snad dole u ledovce s trhlinami na mě chvilku počká, abychom se mohli navázat. Těším se do sprchy jako nikdy. V Bezengi bych měl mít dvoudenní relaxaci před cestou vlakem zpět domů. A těším se na něco jinačího k jídlu, než jen ovesné kaše a vietnamské polívky z pytlíku.

12 den


Dnes je poslední den dřiny. Poslední den, kdy moje nožičky zažijí hodiny a hodiny nekonečných kroků s těžkými botami a těžkým báglem. Poslední den, kdy se mozek bude soustředit na každý krok. Vracím se zpět do tábora Bezengi. Asi 13km dlouhá cesta, povětšinou z kopce dolů, místy se musí nadejít kamenité srázy, které eroze neustále zvětšuje, začíná již v 5h ráno. Skupinka Bělorusů, které jsme doprovázeli na Sellu už zase někam vyrážela, dokonce i nově příchozí horolezci tu nepobili dlouho a šli do hor. Tím nás probudili, ale hned jak odešli, chatka zela prázdnotou a byl prostor na balení věcí. Mezi nově příchozími horolezci byl i čilý vousatý děda, snad kolem 65 let. Přiřítil se do chatky, hodil batoh na první volnou postel a začal vyprávět rusky mluvícím lezcům, co zažil a kde byl. Asi takový jejich guru. Připadal mi jako veterán s výbornou fyzičkou. Dorazil ze své skupiny jako první. Ostatní jeho kumpáni až po 20minutách. Ono 20 minut v horách není zas tak moc. Lze za ně urazit 2km ale taky jen pár metrů. Při chůzi do normálního kopce je člověk vzdálený 20minut ode mě pořád dovře vidět.
Také včera dorazila do bivaku skupinka asi 7 holek a kluků, všechno Rusové, ale ti se do Chajdy nedostali, proto rozestavěli stany okolo. Nezáviděl jsem jim to, chatka je chatka, klepat zimu ve stanu se tady moc nelíbí.
Tak, věci mám sbalené a kolem 6h ráno vyrážíme.  Pavel už nedočkavý, jako vždy. Trochu se obávám, co na tak dlouhou cestu z kopce dolů řeknou kolena a prsty v botách. Testování nových bot na Sonnblicku v Alpách nedopadlo dvakrát dobře. Chůze z kopce po rovnějším terénu není moc příjemná.
Po 500m od chatky začíná skalka v cestě, která se musí přelézt. A vida, objevil jsem bokem cestičku, kterou se to dá obejít bez většího zdržení. To je milé překvapení, s jednou hůlkou a těžkým batohem by to bylo docela riziko. Po skalce začíná nástup na kamenitý hřbet, který je na kraji ledovce. Za ty leta je zde vyšlapaná cestička i upravené kameny v cestě. Na konci 2km hřebenu, je to v zatáčce ledovce, kde jsou ledovcové věže i vodopád, nalézáme přes 10 stanů. Jsou to horolezci, kteří pravděpodobně nestačili dojít až do rakouského bivaku, nebo se chystají na nějakou z bližších hor. Nejblíž k nim jsou kopce Semenovskovo (4082m), Bezejmennyj (4118m). Když okolo nich procházíme, všichni ještě spí.  Jen pár kamzíků jim tam čistí neumyté ešusy od zbytků jídel. Ti jsou opravdu už tak zvyklí a drzí, že je člověk může i pohladit. Žijí vysoko v horách a jediné, co jim tu chybí je sůl. Proto také, když si odskočíte na záchod, při odchodu z tohoto místa jste hned vystřídaní kamzíky, kteří olížou kde co. Ano, člověk je pro ně zdrojem soli. Ale i přesto si zachovávají svou plachost a klidí se nám z cesty, když zrovna odcházíme. Stany stojí hned nad vodopádem, jehož voda končí někde pod ledovcem. Musí se procházet hodně opatrně okolo, je to docela prudké a mokré kameny kloužou. 100m výškový sestup a jsme za zatáčkou Bezingského ledovce.
Když vidím tu obrovskou délku, kterou musím překonat přeskakováním trhlin, kamenů či kličkováním mezi kameny, dělá se mi zle. Vůbec se mi do toho nechce, tak zkouším myslet na sprchu. Mám na sobě spoustu oblečení, abych to nemusel tahat v batohu a je mi děsně horko. První dvě vrstvy už totálně propocené. Klidně bych mohl do tílka a kraťasů. Sluníčko je ovšem agresivní, už mám spálený nos a doma se mi budou určitě smát.
Volím trasu jinou, než když jsem přicházel. To se šlo přímo středem ledovce, který se zdál nejlepší. Teď z nadhledu je vidět cestička podél morény a okraje ledovce, která se vyhýbá trhlinám. O to větší zážitek to je, stát nad ledovou propastí, ze které by mě nikdo nedokázal vytáhnout. Jak bych padl dolů, ledová voda by mne smetla pod ledovec. A od toho mě dělí jen jeden chybný krok, malé podklouznutí. Anebo tu jsou trhliny ve tvaru klínu, takže po pádu do ní se člověk zaklíní a má co dělat, aby se vydrápal nahoru. Když si představím, že většinou si člověk nestačí ani sundat batoh ze zad, je to spíše na udušení na dně trhliny. Raději nemyslet.
A tak šlapu krok za krokem, Pavel 500m přede mnou se pořád vzdaluje. Ani si nedává pauzy na pití, které jsou nutné. Jsme ale domluveni, že se setkáme v táboře. Já si tu cestu užívám, rozhlížím se po okolí, fotím, co se dá a dávám pozor, kam šlapu.
Došel jsem k jednomu orientačnímu bodu. Obrovský kámen na ledovci, na kterém by se dal provozovat i bouldering. Musela to být síla, dostat se sem. Skutálet ze svahů se nemohl, je to dost daleko od krajů. Tak ho pohybující se ledovec pár let veze z vyšších míst. Zapomněl jsem si ho vyfotit. Zrovna když Lojza a Líza brousili brouskem, dupal jsem krok za krokem a na fotoaparát jsem ani nevzpomněl. A vůbec, míjel jsem spousty míst, které by stály za zastavení a vyfocení. Je to ale otravující a zdržující. Tolik času zase nemám. Musím do příště vymyslet jinou techniku tasení zbraně. Cyklus: zastavit, zapíchnout hůlky, sundat rukavice, rozepnout pouzdro, vyndat aparát, očistit zamlženou čočku a filtr, něco zaostřit, sejmout a zase zabalit, rukavice, hůlky a jde se. Unavující proces. Někdy to je ale lahůdka, lze to svést na „foto-chvilku“ , čili když už jsem tak unavený, že by si to zasloužilo odpočinek, najdu si objekt na focení. A vzpomínky nad fotkami se dobře připomínají.
Když už jdu asi 8km kamenitým řečištěm, kde se nikdy nejde více jak 2 metry rovně, potkávám horolezce, které jsem viděl před dvěma dny v bivaku. Asi si šli do Bezengi na kafe. V kraťáskách, nalehko bez vody a jiné zátěže jen s hůlkami, v mých očích přímo běželi. Jeden je Němec, druhý asi taky, ale uměl rusky. Tak jsme 15minut dali řeč, kdo kde byl a podobně. Oni se pokoušeli o Džangitau (5051m) ale neúspěšně, já jim říkal mé zážitky z Dychtau. Dokonce mi řekli, že Martin z druhé české skupiny si vyvrknul kotník. Dalo se s nimi docela dobře domluvit. Ten Němec se ptal na pár věcí německy a jeho kámoš překládal do ruštiny. Nebo jsem občas něco plácnul anglicky. Něco ve stylu „Y chodim fifteen časov“. Nevím, jak to udělali, ale když jsme zas šli každý svou cestou, po chvilce jsem se otočil a viděl jsem je jen jako dvě malé tečky. Já mohl ujít tak 50m.
Sluníčko se do mě opíralo a zahlédl motýla. Uprostřed pustiny ledu a kamení. A pak prd a zakopl jsem. Taková tlama by vyhrála i pořad „natoč to“. Kolenem jsem narazil na kámen. Bolelo to docela dost, ale rozchodit to šlo. Od té chvíle jsem malinko pokulhával. A jednou hůlkou to vypadalo, jako stařec o berli. Už jsem to chtěl mít za sebou, těšil jsem se do sprchy, na pořádné jídlo a domů. Strach doma asi musí o mě být. Kavkaz v části, kde jsme byli my, není tak „profláknutý“ jako třebas Nepál, kde se nebojíte ani zabloudit, protože vás najde další zbloudilý turista.
Nebudu raději ani psát, jak kolikrát stačilo udělat malý pohyb jinam a „vznáším se dolů“, nebo stačilo málo a při spojení několika „faktorů“ jsem se prostě už nevrátil, nebo bych si při nejlepším pořádně natloukl. Častokrát jsem traverzoval na lesklém ledovém svahu, kde by stačilo jedno malé škobrtnutí a několika set metrová klouzačka je na světě.
Konečně vidím na pravém břehu ledovce křížek. Je to tyč zaražená jako maják, jako bod, který ukazuje, že v tomto místě mám opustit ledovec a škrábat se nahoru do kopce po travnatém okraji. Někdo chodí po ledovci ještě kus dále a vyhne se tak úmornému kličkování mezi kamennými suťovisky, které s každým deštěm rostou. Jsou tedy dvě volby, jít stále dál, z kopce dolů po ledovci, který se už pomalu vytrácí, nebo u křížku vylézt, dát sbohem ledovci, ale o to víc ještě nachodit do kopce. Volil jsem křížek, blbec, ale cestu jsem alespoň znal. Vydrápal jsem se 100m nahoru po suti, tam 4 turisti baštili tlačenku. Co si asi o mě mysleli. Oni v tričku, šortkách, tenisky na noze, já jako kosmonaut v těžkých botách, pod goretexovými kalhotami ještě i spodky, triko, rolák, goretexovou bundu, čepici, brýle a spálený nos, 30 kilo na zádech, na batohu ještě těžkou dvouvrstvou fleesku. Postrach Kavkazu.
Došel jsem k místu, kde se museli přejít kořeny rododendronů na nestabilním travnatém srázu, kde začínala propast kamenitého řečiště. Kdyby člověk sklouzl na těchto kořenech, kutálí se dolů asi 300m v kamenech. Já naštěstí pádů měl už dost, tak jsem jen o ty kořeny zakopl. O blbý kořen. Směr zakopnutí byl dopředný, kam mě tlačil i batoh. To jsem si ale zanadával. Myšlenkami jsem byl už někde úplně jinde a tohle se mi teda vymstilo.
Přibližně v 13h jsem dorazil do tábora Bezengi. Pavel tam byl už v 11h. Náhodou, 6h cesty je oproti 13h v protisměru do kopce docela dobrých. Konečně cíl, konečně žádné tahání batohu do kopce. Převažování mi pořád ukazovalo okolo 34kg. Na pravé noze pod palcem se mi udělal puchýř. Jen jeden, podle stavu mé chůze jsem počítal s vícero. Koleno trochu bolelo při dupnutí, zítra už bude dobré. Došel jsem na místo pro stany, kde byli i ostatní. Petr, Hana, Kryštof se dnes měli vracet z Lalveru (4355). Pavel s Jarkem plánovali, že odpoledne ještě vyrazí na Uju s jedním přenocováním. Martin se flákal u stanů s vyvrknutým kotníkem a Honza pomáhal Rusákům stavět nové záchody. Dali mu za to oběd a večer byl pozván do sauny. Ten bere celý zájezd na Kavkaz úplně jinak. Nepotřebuje se svou váhou a břichem dobývat vrcholy. Stačí mu na ně koukat zespodu.
První co jsem musel udělat, bylo vyzvednout zbylé věci ze skladu proviantu. Je to služba horolezcům. Měl jsem tam zásob jídla, pár věcí, které v horách nepotřebuji tahat (tenisky, klíče od bytu, knížku, oblečení na cestu domů), kartáček i ručník. Jak jsem měl ručník a mýdlo, šlo se konečně do sprchy. Zašel jsem si pak do skladu proviantu koupit chleba, hovězí konzervy, čokoládu, banány i jablka, dokonce měli i ananasový kompot.
Najedl jsem se a konečně jsem si mohl oddechnout. Moje putování s batohem po Kavkaze pomalu končí. I když kluci chtěli využít posledního dne na zdolání nějakého menšího kopce v okolí, mě se to už netýkalo. To, čeho jsem dosáhl, mi stačilo. Po jídle jsem usnul v trávě okolo rozházených věcí, které mi na sluníčku dosychali.
Pavel s Jarkem zašli na pivo a kolem 18h. Vyrazili do bivaku směrem na Ukju (4334m). Zítra odpoledne by měli dorazit zpět do tábora. My jsme sis ostatníma objednali na 19h ruský šašlik. Akorát, že to maso bylo pěkně gumové a za 120rublů ho bylo málo. Pak se ještě chvilku sedělo, někdo pil vodku, někdo ruské pivo, já colu a čaj. Vyprávělo se mnoho čerstvých zážitků z výstupů. Dojmů bylo opravdu hodně.

13 den


Tento den pro mě znamená den lenošení. Svaly se potřebují zrelaxovat. Petr odcházel v 5h ráno na Pik Brno (4110m). Nejdřív se mu nechtělo, ani se včera nestačil vysprchovat, ale pak se rozhodl, že vyrazí. Pavel s Jarkem by měli kolem poledne dorazit na vrchol Ukju a pak se budou vracet. Všichni čtyři se večer setkáme, protože zítra v 6h ráno už odjíždíme domů. Opravdu jsem se ráno vážně rozhodoval, zda nepůjdu s Petrem do Brna, ale puchýř si řekl o péči. Lenošení tedy zvítězilo. Alespoň jsem dopsal pár zážitků z posledních dní. Pokud vše vyjde, jak má a nezhorší se počasí, dorazí Petr kolem 17-19h a kluci kolem 14-15h. NA vrcholu museli být dopoledne. Tak beru fotoaparát a jdu lovit horské kvítí.
Poznámka: Záchody v Bezengi. No to je šok. Budka velká 6x4m z jedné strany chlapi, z druhé ženský. Tři díry vedle sebe na styl tureckého záchodu. Žádné přepážky, žádné soukromí. Když se sejdete, serete ve třech. Smrad šílený, trojnásobný, protože se to všechno tvoří na jednu hromadu. Někdo se do té díry ani netrefí, tak to pak taky vypadá. Je to hnus, ale byl jsem na to připravený už z ruských vagónů. Stavění nových záchodů spočívá v tom, že se nejprve starý rozebere, prkna se použijí na nový a to, co po těch starých záchodech zbyde, se zapálí. V mezičase, než se bude používat nový záchod musí chodit ostatní prostě někam za kámen.
V 17h jsme už byli všichni po kupě. Pavel jak šíleně nadával na Jarka kvůli průvodci, teď si zas rozumějí. Petr s Jarkem nemluví vůbec, je to pro něj nevyzrálý fracek. Já jsem jako vždy neutrální, nemluvím, nevyjadřuji se, co se komu stalo, a tudíž nikdo neví, na čí jsem straně.
Protože Tom a Jerry (Pavel a Jarek) šli zas na pivko, zašli jsme s Petrem za Saratovem pro naše pasy. A protože bylo 19h, nachomýtli jsme se i v budově jídelny. Chodí sem ti, co si objednávají jídlo den předem. U dveří byl zrovna správce tábora a po zeptání, zda zbylo nějaké jídlo pro dva, to šel zařídit do jídelny. Když k nám opět přišel, ukázal na stoly, ať si sedneme, že nám holky něco přinesou. Nejdříve to byly teplé pirožky, nasládlé jako předkrm. Pak grilovaný pstruh s bramborovou kaší a místo kyselé okurky tam byla osolená  a opepřená salátovka. Měli jsme na stole i ruský bílý chléb a čaj. Výborný čaj, kterého jsem vypil 5 skleniček. Nechtěli jsme to zadarmo, proto jsme se šli vyrovnat do jídelny. 70 rublů a přecpali jsme se k prasknutí.
Po večeři promítali ti Bělorusové video z výšlapu na Sellu. Jeden z nich to totiž natáčel. Tak jsem měl možnost vidět i sám sebe v akci. Protože jsem byl už dost unavený, šel jsem ulehnout na poslední noc v táboře Bezengi.

14 den


Budík nás probudil v 4h ráno. Odjíždíme totiž ne v 6 ale raději už v 5h ráno, abychom na nádraží měli rezervu. Jak se ukázalo, stejně nikdo nevstal dřív než v 4:30. V 5:07 jsem jako poslední přispěchal k autu. No jo no, to byly zas řeči, vždyť to byla jen chvilka zdržení. Nasedli jsme do starého ruského UAZu, dříve je měla česká armáda jako sanitky. Děsný  kostitřas. Už po 10minutách jsem se cítil jak nudle v bandasce. Jízda měla trvat 5hodin, ale trvala 7 hodin. Nejprve jsme jeli krokem, pak zas moc kličkovali a po asi 4-5 hodinách jízdy na vozovce, která se u nás nazývá příšernou polní cestou, jsme najeli na silnici, téměř dálnici, která je u nás asfaltkou 2 a 3. Třídy.
Celkem během cesty nás stavělo 5 hlídek milice, přičemž jednou dělali časové problémy. A dávali řidičovi test na alkohol. Dojeli jsme do Nalčika, kde se stavělo v centru alpinistů, aby nás zaevidovali, že jsme tu byli. To udělal řidič. A ten se také převlékl do montérek a začal našemu autu opravovat brzdy. Říkali jsme si, že snad vlak ani nestihneme. Trvalo mu to asi 20 minut. Sice jsme pořád měli časovou rezervu, ale nikdo nevěděl, co se může ještě přihodit. A také že ano, před Pjatigorskem jsme vjeli do kolony a trpěli v zácpě. Žádná bouračka na dohled nebyla, to jen policajti asi neměli nudou co dělat, tak dali do silnice stopku a prohlíželi každé auto.
Náš řidič to krosil po nezpevněné části vozovky, předbíhal, jak se dalo. O moc jsme si cestu nezkrátili. Chtěli jsme na nádraží přijet co nejdříve, aby byl čas na nákup nějakého jídla na 3,5dne cestování vlakem, který může být bez jídelního vozu. Asi 45 minut před odjezdem našeho vlaku jsme byli již na nádraží. Dokonce jsem ukecal v nádražní kantýně, aby mi dali za 5 euro něco k jídlu. Kluci si kupují piva, já ruskou Mirindu. Pokud mi dojde jídlo, může ještě na Ukrajině utratit poslední drobáky. Zbylo mi ještě 43 hřiven. Za 1 hřivnu se dala koupit zmrzlina, za 2 výborné vareniky.
Tady moje záznamy končí. Cesta domů byla stejně nezáživná, jako cesta sem. V každém ruském vagonu byl samovar s čajem. Aby z něho tekl čaj, byl podložený cihlou. Byla to malá záchrana před žízní. Při každé zastávce vlaku jsem z okna vyhlížel, zda potulné prodavačky nenabízejí něco k zakousnutí, vareniky jsem si oblíbil a ruble jsem domu tahat nechtěl. Kdo ví, kdy se zas podívám na Kavkaz za dalším dobrodružstvím.

15, 16 den


Cestování ve vlaku završený příjezdem do Prahy. Konečně.
<< zpět

0

komentářů


Nový komentář

validace

* - povinné položky


Nastavení cookies