Zde je přepis mých záznamů z cesty. Každý den jsem si dělal poznámky, co jsem zažil, jak na mě působilo prostředí, nálada v družstvu a podobně. Nejsem žádný spisovatel, proto tento text není určen jako vyprávění pro veřejnost, je čistě pro mou potřebu a archivaci zážitků.

---

Když jsem se před rokem připravoval na expedici do Kavkazu s cílem vylézt na Elbrus, byly moje plány docela rychle přerušené dovolenou mé kolegyně, která byla zřejmě akutní. Navštívil jsem proto lezecké oblasti Sardinie a Kavkaz posunul o rok. Cíl však nebyl Elbrus, nejvyšší hora Evropy, která horolezecky není zas tak zajímavá, ale Dychtau.
Výpravu chceme pojmout zčásti turisticky a zčásti lezecky v pořádných ledech. Mám kvůli tomu nové cepíny Petzl Quark. Nejlepší, co se dalo sehnat. Turistický Kavkaz je zas úžasně fotogenický.

1 den

Ups, začínám mít dva problémy. První pero nečekaně odchází a nevím, jak dlouho ještě bude psát. To jsem toho do deníku tedy moc nenapsal. Aha, pero se zmátořilo, když jsem přestal psát nad hlavou. Druhý problém, závažnější, že se ve vlaku nedá vůbec psát. Pořád to drncá a v lehátkovém voze jsem si vzal místo nahoře, kde je míň místa nad hlavou. Takže místo plynné perokresby se převaluju a hledám nejvhodnější polohu na psaní. V první delší zastávce vlaku začínám konečně psát deník.
Nastupování v Praze na Hlavním nádraží nebylo bez problémů. Ne z mé strany. Lístky zařizoval Petr a společně s naší bandou jedou ještě další 4 jedinci. O nich ale později. Měli dost zpoždění a málem nestíhali odjezd. Chtěl jsem to skládání batožiny mít za sebou, proto jsme s Pavlem šli jako první. 8 lidí se mělo vejít do jednoho kupé a každý měl obrovský bágl, někdo dokonce dva i tři. Nastupovalo nás 7, Jarek měl přistoupit v Ostravě. Ještě jsme netušili, co nás čeká. Měl tři velké zavazadla. Cesta byla úděsná až do Michalovců. Spát se pořádně nedalo, a když už jsem usínal, zase se někdo pohnul, zavrtěl a vzbudil lidi okolo. Byl jsem celý pokroucený, nohy zapletený v ostatních nohách. Vzpomínal jsem na můj „obrovský „ byt. A přitom jsem se cítil jako člen studentů, co chtějí udělat rekord v maximálním počtu lidí v jednom kupé.

2 den

Na cestu na Kavkaz jsme vyráželi v 21:30. Do Michalovců jsme přijeli v 9:30 a přešli jsme pár metrů na autobusové nádraží. Odtud nám jel autobus v 10:00 směrem ke hranicím s Ukrajinou, do Vyšného Nemeckého. Mysleli jsme, že se do autobusu ani nedostanem. Byl to ten menší, ekobus a celý zavazadlový prostor byl jen náš. Asi 20 lidí stálo na peroně. Po necelé hodině jízdy po vesničkách, z nichž ta předposlední se jmenovala Husák se dorazilo skoro až k přechodu. Fronta 500m převážně starých ukrajinských naftových mercedesů tomu napovídala. Přešli jsme k závoře a teď to teprve začalo. První celník, kontrola pasů. Hlasité předříkání příjmení, které psal na extra papírek. Poslal nás do budovy celnice. Zde jsme museli vyplnit nějaký papíry se jménem, číslem pasu, cílem cesty a podobně. Po jednom jsme chodili k okénku vojáka, který nám dával razítka do pasů. Strašně to tam smrdělo po naftě a někteří z nás zažili první šok ze záchodů. Prý hromada hoven, betonový žlab plný čehosi, co šíleně smrdělo. Blee, raději jsem tam ani nešel. Odložil jsem batoh, měl 34,6 kg a šel si rozměnit nějaké ukrajinské hřivny. Za $10 jsem dostal 49 a něco.
Při zvedání batohu, ouha, čerstvě natřeno a nikde žádné varování, odnesla to fleeska koupená v Nepálu. Naštěstí je oboustranná. Při výlezu z celnice opět kontrola, odevzdávání zbytečných papírků, drobná buzerace a to je všechno. Popošli jsme nějakých 300m na stanoviště taxíků.
Zde nás oslovil první šmelinář, že nás za 200kč odveze do města Užgorod, na jehož hlavní vlakové nádraží jsme měli namířeno. Což o to, 50Kč na hlavu za 4km není na naše poměry mnoho, ale už z principu nepřijímáme první nabídku. 200Kč je v přepočtu 40hriven. Zde došlo k malému nedorozumění skupiny, jedni chtěli smlouvat, jiní chtěli jet s někým jiným. Nakonec se jelo třemi taxíky, sraz jsme měli na nádraží, kde jsme se asi za hodinu zase všichni sešli. Platilo se 10 hřiven za auto, to znamená 3hrivny na hlavu. To je 15Kč, což je oproti první nabídce 50Kč docela rozdíl. Ale naštěstí jsou tyto prachy v ceně organizátora :-) Petra.
Nádraží v Užgorodě vypadalo docela luxusně, čisté záchody, otevřený kiosek, úschovna zavazadel. No prostě perfekt. Schovali jsme si bágly. Na nádraží se přesunul čas z 14:30 o hodinu později, takže jsme kolem půl čtvrté vyráželi na obhlídku 130tisícového města. Užgorod je docela moderní město, protéká jím řeka a v některých hospodách se prodává i Staropramen. Další vlak nám jede až v 1:30 ráno, dost času na odpočinek. Odpoledne začalo pršet, tak z prohlídky města se stala prohlídka jídelního lístku v nějaké hospodě. Tam na nás dlouho nezapomenou.
V jedné hospůdce jsem si dal studený čaj Nestea za 8 hřiven, až později jsem si všiml, že se jinde prodává běžně za 2 hřivny. Někdo si dal šašlik – údajně grilované maso s chlebem. Mě to grilované tedy nepřišlo. Jiní se postupně začínali ožírat ukrajinským pivem. Nebylo v hospůdce útulno, tak se přešlo jinam. A další hospodě se již zůstalo do 23:30. Zpočátku byla zábava, dal jsem si dva boršče. Chutnaly tedy jinak, než od babičky. Ale dobrý. Kluci začínali pomalu cítit alkohol v krvi. Už i tím, že to prokládali nějakou vodkou a becherovkou. Jarek dostával docela neudržitelnou náladu, zvláště když občas spolu s druhým v „týmu“ chodili někam za roh kouřit marihuanu. Tím dostali veselou náladu do krve až moc. Narážky na výčepní dívenky, hlasitý smích. Vrchol byl završen tím, že dívenky započítali asi o 60 hřiven více a zbytek ansáblu se ostře ohradil. Docházelo k docela ostrým výměnám názorů a hádkám. Já do toho vložený nebyl, protože jsem nebyl na jejich společném účtu. Když jsem si dal boršč, raději jsem ho hned zaplatil.
Náhodou šel okolo nějaký pán, tedy ne zrovna během té hádky, několik hodin před, a zastavil se proto, že slyšel češtinu. Byl to místní fotograf, vlastnící v Užgorodě i reklamní studio. Tak jsme si docela hodně povídali o životě zde, životní úrovni, platech a podobně. Zůstal tam s námi až do konce, pomáhal tlumočit tu hádku a protože bydlel nedaleko nádraží, dokonce čekal s námi i do odjezdu vlaku. Přibližně v půl jedné ráno jsme už měli vyzvednuté batohy z úschovny a byli jsme připraveni k odjezdu.

3 den

Cesta Užgorod – Charkov byla totální šílenost. Vagony sice lůžkové, ale ta špína! Spal jsem nahoře, takže nad hlavou sotva 70cm místa. Povlečení za 3 hřivny jsem ani nechtěl, sázel jsem na spacák. Na záchodě nepopsatelno, raději jsem vše zadržoval, než si na to sednul.
Ráno jsem se probudil v 9h a musel jsem se na chvilku projít. Dal jsem si cíl prostřední  jídelní  vagon na snídani v podobě boršče, šel jsem skrz tři vagony. Jak jsem procházel vagony, měl jsem teprve teď možnost poznat tu pravou ukrajinskou kulturu cestování. Nějaká babka si na tom malém stolečku krájela brambory ve slupce, děti spaly na jednom lůžku po třech, staří spali i dva, aby ušetřili. V jednom vagoně byl takový smrad, že jsem ho raději co nejdříve přešel. Čeká nás hodně dlouhá, 27hodinová cesta bez záchodu, protože ten se fakt nedá. Když opravdu nebude zbytí, připomenu si Nepál. Nyní je neděle 15h a pojedeme ještě přes Kyjev do 4:30. Ještě že se dá docela dobře spát, vagony jsou větší, než české. Na některých stanicích chodí babky skrz vagony a prodávají zmrzlinu, vareniki, nebo třeba malé bible, růžence či porcelánové vázy a svíčky.

4 den

Noc ve vlaku byla dobrá. Lehnul jsem a spal až do rána. Tedy, probudil jsem se ještě dřív, než nás měl probudit průvodčí. Asi někdy kolem půl čtvrté. Do Charkova jsme přijeli kolem 4:20 ráno. Teprve se město probouzelo. Kupodivu bylo veku hodně lidí. Další vlak nám jel až v 13:50. Prošli jsme si tedy město, pár kostelů, čekalo se v parku na lavičkách, než otevřou horolezecký obchod v 10:00. Byl to obchod plný českých věcí. Od lezeček Rock Empire, přes bundy, stany, spacáky hannah. Chtěl jsem si tam koupit nějaký matroš, ale rozmyslel jsem si to. Kluci brali šrouby do ledu. Procházeli jsme město, jedli zmrzliny za pět korun u McDonalda a čekalo se na vlak.
V některých kostelech probíhala mše, tak jsme nakoukli. Památník rudoarmějců v pozadí s tanky nás taky dostal. Na spoustě budov byla hlava Lenina nebo Puškina. Obrovská budova nádraží to začala, kostely megalomanských rozměrů to uzavírají. A opět, jako v Užgoroně, na ulici spousta docela hezkých holek. Já nevím, jak to dělají, ale nejsou tlustý (asi mají hlad), dlouhý vlasy a pěkně se oblékají. Nepodléhají tolik módním trendům, každá se obléká jinak, docela vkusně. A prý se tu prostě rodí více holek než kluků, ti jsou povětšinou zalezlí v hospodách. Při čekání na nádraží jsem si koupil medovník, sice není jako u nás, ale za 6 korun, neberte to.
Do Bezingského tábora s námi cestují  4 češi. Jsou to ti, na které se čekalo na nádraží v Praze. Nějaký Kryštov s Hankou jako pár, Honza a Martin. Všechno jsou to lidi od herectví. O horách nic neví, učili jsme je vázat uzly. Nevím, na co všechno si troufají, snad vše zvládnou, mluví i o Elbrusu. Martin je šílený zmatkař, když nastane nějaká vypjatá situace, začne lítat a jančit. Toho bych teda na laně nechtěl. Pak je tam Honza, který má ve zvyku všechno ztrácet. V Užgorodě je úschovna zavazadel, kde dostaneš žeton. A on ho samozřejmě zratil. Za úplatek 10hrivem mu nakonec batoh vydali. Ale toho lítání a dohadování, až hamba.
A co čert nechtěl, další průser na nádraží v Charkově. Začalo to tím, že Honza opět ztratil žeton na batoh. Další dohadování a 10 hřiven v háji. Měli jsme sraz v půl jedné u úschovny. Samozřejmě, že kluci přišli pozdě, notně posilněni pivem. Než se ukecal ten chybějící žeton, začalo být krušno při hledání správného perónu.
Raději jsem vyběhl na nějaká perón a zeptal jsem se, který vlak jede do Pjatigorska, protože žádné číslo vlaku 146 nikde nebylo. Jen 145, což byl ten správný. Docela se už pospíchalo a měli jsme to jen tak tak. Vagon už byl plný, Jarda s Pavlem se ukázali jako praví vyčůránci. Nejen, že pořád komandují, že nic Petr nezařídil, ale když jsme dostali poslední zbylé postele s čísly 12, 16, 24, 25, tak se drali dopředu, aby byli u sebe. Já ležím ve chlívě s třemi Ukrajinci, jeden mě pořád hlídá, jako by mě chtěl něco sebrat až nebudu dávat pozor. A Petr leží o „kupé“ vedle a není to o nic moc lepší, tam nejde ani otevřít okno. Trochu vzburcoval vagon námitkami, že má zaplacenou místenku, tak ať to teda otevřou. Jenže ti Ukrajinci nechápou, že máme potřebu dýchat čerstvý vzduch. Pořád říkali „to nejde, je to rozbitý“. Ani procházením vagónů nevídáme otevřená okna. Tak bral do ruky cepín, oni na to vykulili oči a říkal, že to teda otevře sám. Zatím to neudělal, ale je tu fakt nedýchatelno.
Tak cesta nám trvá celou noc a zítra v 9:40 budeme v Pjatigorsku. Nyní jsou tři hodiny odpoledne, uvazuji si na ruku peněženku a jdu si na chvilku zdřímnout. Nic jiného se taky dělat nedá. Co by člověk nechtěl, 3,5dne být ve vlaku a cestovat ve smradu. Mám docela hlad, medovník mě nezasytil na dlouho. Velice dobrá věc pro cestování vlakem po Ukrajině jsou špunty do uší. Naštěstí jedny mám a v noci se budou vážně hodit. Moji ukrajinští spolucestující nevypadají na to, že by chtěli spát, spíše čekají, až usnu já. Batoh mám na polici nad hlavou, přímo na něj nevidím, a když bude Ukrajinec tichý, může v něm hrabat, aniž byt to věděl.
Přibližně v 19:30 se přijelo k ruským hranicím. Pasová kontrola z Ukrajinské strany proběhla v pořádku, zato u Rusáků nastaly očekávané problémy. Zpočátku se zdálo, že to proběhne v klidu, Honza si neodpustil nějaké připomínky k celníkům. Vlak čekal hodinu. Dostali jsme razítka do pasů, vlak se rozjel a pak si Honzu, nejdrzejšího a nejupovídanějšího zavolali k sobě, do prostoru mezi vagony. Chtěli úplatek, jinak že nás nechají vystoupit z vlaku. Samozřejmě, že na to neměli právo, po těchto zkušenostech vím, že Rusák ve své zemi může všechno. Důvod k nastoupení byl prý ten, že jsme nastupovali v Charkově. V pozváních do Ruska totiž uvádíme Moskvu a Volgograd. Prý jim asi něco dal, nevím, nějak to nerozebíral. Může být rád, že mu nenašli v kapse marihuanu.
Je mi zle, jsem v kupé se třemi humusáky. žerou vajíčka, prdí, smrdí, že mě z toho už 5 hodin bolí hlava. A ke všemu ještě chlastají, cítím smrad z alkoholu, a když otevřu okýnko, hned ho zas zavřou. Je tu nedýchatelno a asi 30°C. Potím se. Vagon je ale přeplněný, pojedeme celou noc a zítra kolem půl desáté máme být v Pjatigorsku. Chtěl jsem se jít najíst do jídelního vozu, tak jsem procházel nekonečný lágr asi 12 ti vagonů, až se došlo na konec vlaku. Bohužel, žádný jídelní vůz jsem nenašel.
Podle předběžných plánů co jsme si stačili domluvit, se pokusíme vylézt Gestolu (4859m) jako aklimatizační horu a pak již jižní hranu Dychtau (5204m). Bude to makačka a zatím moc nevěřím, že se nám to podaří. Za pokus to ovšem určitě stojí.
Zítřejší den bude náročný. Dopoledne nás čeká ještě přejezd busem do Base campu Bezengi (2050m) a trochu trekkingu po okolí. Neměli bychom se tam zdržovat dlouho, jen umýt, případně něco nakoupit a popovídat si s místním horským vůdcem seniorem, mistrem sportu. Končit bychom měli v Rakouském bivaku – 6-8h od Bezengi. 

5 den

V noci jsem se probudil příšerným vedrem. Ve vlaku bylo 27,5°C, nedýchatelno. Tak jsem stáhnul okýnko a lapal po kyslíku. Průvan jedoucího vzduchu probudil ukrajince pode mnou, který okno bez čekání opět zavřel. Večer jsem si s Petrem řekli, že zkusíme jít přes vagony dopředu, třeba je jídelní vůz tam. 12 vagonů směrem dozadu jsem už kontroloval, tam nebyl. No, závěr je jasný, jídelní vůz zde není.
Dnešním dnem jsme dorazili do Pjatigorska. Očekávali se problémy u ruských policajtů, ale kupodivu nebyly. Měl na nás čekat nějaký člověk s autem, který nás měl dovézt až do tábora v Bezengi. Jenže nikde nikdo. Ani skoro po půl hodině čekání si nás nikdo nevyzvedl, proto jsme si domluvili jiné auto. Trochu docházelo ke vzájemným nedorozuměním, hádkám ze strany druhé čtveřice herců. Přijde mi, že jsou značně nezkušení a hádají se kvůli každé blbosti. Každý z nich má jiný názor. Když jsem zaslechl, že chtějí dát Elbrus, zamrazilo mě, to nemůžou nikdy dát.
Auto se na nádraží nakonec usmlouvalo za 80 euro. Platil to Petr z peněz vybraných dohromady na cestování. Evidentně řidič nevěděl, kam až pojede. Párkrát se na cestě ptal, kudy má vlastně jet místních usedlíků. Chtěli jsme po něm, aby nám zastavil v Nalčiku, kde se vymění peníze a koupí nějaké jídlo.
Směna peněz byla jako veksl na ulici. Přišel Rusák, zlatý prsten a začal přepočítávat eura i dolary. Kolegovi vyměnil $100 v kurzu 28,5 rublu za $1, ale mě s $25 nabízel jen 27 rublů. Zkoušel to, ale dostal ode mě prd, raději jsem si půjčil od Petra 600 rublů, což je skoro 600Kč a vrátím mu to třeba v eurech.
Na tržnici v Nalčiku měli vynikající rajčata a chlebové placky. Při zpáteční cestě si jich musím koupit alespoň 5. Byla to docela velká tržnice převážně s jídlem. Ani mi nepřišlo, že jsem tu byl hodinu.
Další kus cesty z Nalčika do Bezengi byl už po děravé cestě, která byla plná samými výmoly, přecházející plynule až do úděsné polní cesty. Po ní se jelo asi 40km. Na cestě jsme potkali vojenské auto, v němž byl asi velitel tábora, nějaký Anatov. Ten nám napsal na papírek vzkaz Šaratovi, protože jsme neměli povolení ke vstupu do rezervace. Vše se dohodlo tak, že zde taxikář končí, přestoupíme do vojenského auta a vojáci půjdou pěšky. Byli velice vstřícní, až nepochopitelně. Vyřízení dokladů nám bylo přislíbeno do večera.
Tento odstavec už píšu v táboře. První, co se udělalo, bylo vyhledání vedoucího tábora Šaratova, který nám mohl říci více informací o našich plánech. Pak se vyfasovali lůžkoviny, první noc bude totiž v chatce. Pak jsem se musel jít vysprchovat, po třech dnech ve vlaku to bylo žádoucí. K večeru jsme zašli za mistrem sportu Šaratovem a probrali naše záměry. Zde se změnil náš plán, zkusíme zaútočit na Šcharu 5201m, která letos ještě nebyla vylezená a pokud čas dovolí, zkusíme Dychtau. Letos je prý hodně sněhu.
Poznámka: Cestou do tábora Bezengi se pohádal náš páreček. Při jedné čůro-pauze jsem jí natrhal pár jahod, protože při té bezdůvodné hádce už i brečela. V kempu jsem od ženské, co nám rozdávala povlečení zakoupil za 120 rublů mapu oblasti, kterou snad dovezu i domů.
Je 23 hodin, mám sbaleno na zítřek, batoh je pěkně těžký. Už asi 4h pěkně prší a pršet bude asi celou noc. Možná to dopadne i tak, že se v tom blátě nikam nepůjde. V táboře je pár lidí, docela dost turistů, nikdo jiný tu zatím nemluví jinak než rusky. Zítra bychom měli vystoupat asi 1000m a ujdeme do kopce cca 15km. Cílem je rakouský bivak na ledovci pod Šcharou.

0

komentářů

---

Nastavení cookies